U výstav chodím ze všeho nejraději na komentované prohlídky, abych se dozvěděla i něco víc než jen názvy obrazů :o), nicméně na komentovanou prohlídku téhle výstavy jsem si v roce 2014 musela pěkně dlouho počkat – výstava začínala už 28. června, ale nejspíš právě proto, že "spadala" do období letních prázdnin, se první prohlídka s oficiálním komentářem uskutečnila až 3. září 2014 a té jsem se taky osobně zúčastnila :o)
Na výstavu jsem slyšela různé názory (a ne vždy úplně lichotivé), mně osobně se ale moc líbila. Prohlídkou nás provázela studentka druhého ročníku filozofické fakulty a dle svých slov údajně velká milovnice umění, které se výstava a to, jak je koncipovaná, natolik líbila, že se nabídla k průvodcování. Měla ale hroznou trému (za což se nám hned na začátku omlouvala), takže kuňkala a zapomínala slova i celé věty a dělala poměrně dlouhé pomlky :o(. Byla totiž přílišná perfekcionistka a měla evidentně naučené celé fráze, které sice zněly hezky, barvitě, ale když je zapomínala, neměly zdaleka takový efekt. Mnohem raději bych ji slyšela mluvit přirozeně, spatra, vždyť když přece mluví o něčem, co miluje, mělo by to být snazší, protože toho určitě ví spoustu (nebo alespoň já to tak mívám :o). Taky nám říkala, že prý se nás tam sešlo hodně, a tak je o to nervóznější, ale já jsem nás napočítala deset i s fotografem, což mi přišlo poměrně málo, ale to je asi věc názoru :o). Každopádně jsem si tam zase připadala trochu jako černá ovce – podle všeho se totiž všichni ostatní znali, evidentně jsou v galerii pečení vaření a nejspíš i nějak víc rozumí umění (nebo se tak aspoň tvářili; na rozdíl ode mě :o).
Co se týče jednotlivých obrazů, líbilo se mi, že výstava nebyla čistě "muchovská", ale že zde byla vystavena i díla jeho soudobců, od kterých čerpal inspiraci (coby ono "zrcadlo doby"), což bylo úžasné, protože ty jsem předtím neznala a přitom se mi jejich obrazy taky moc líbily – například krásně mýtická Dunajská panna od Antona Romaka nebo Samson a Dalila od Alexandra Canabela, který měl tiše něžný nádech. A údajně na rozdíl od většiny vyobrazení téhle legendy, které se zabývají až okamžikem poté, co Dalila Samsona zradila a už mu stříhají vlasy (zdroj jeho nadpozemské síly) nebo se k tomu jeho zrádci právě chystají, Canabel zachytil na svém obrazu moment, kdy Samson právě usnul a Dalila teprve dává nenápadné znamení svým spojencům, přičemž mi u toho připadala taková dost rozpolcená :o).
A krásný byl i obraz Diana na lovu od Luďka Marolda, který byl hodně podobný Muchovu stylu (Diana tam vypadá jako správně secesní divoženka s červenými stuhami v černých vlasech, které krásně kontrastují se vší tou okolní zelení :o) nebo Květinové odpoledne od Františka Dvořáka-Brunnera, které zobrazuje matku s dcerou sedící na pohovce a připadalo mi tak malinko na pomezí impresionismu a secese kvůli té celkové líně prosluněné odpolední náladě, přičemž ten detailně propracovaný koberec a ostatní dekory skoro tvoří další obraz v obraze :o). A od Františka Dvořáka-Brunnera byl moc pěkný i obraz Anděl strážný, který byl neskutečně barevný a jakoby prozářený.
Jinak na výstavě nechybělo dokonce ani pár Muchových vyloženě impresionisticky laděných obrazů z počátku jeho tvorby, což mě trochu překvapilo (myslím, že kdyby ho neuchvátila secese, byl by nadějným impresionistou :o), a pěkné byly i nejrůznější skici, které zabíraly celou jednu stěnu a znázorňovaly nejen jakýsi katalog secesních ornamentů a motivů, ale i spoustu venkovských scén – takové ty klasické ženy s květinami a klasy, ale překvapivě i venkovské chlapce (před výstavou jsem měla z Muchy pocit, že kromě Slovanské epopeje maloval jen samé stylizované nahotinky :o) – a dokonce jsem si všimla i jedné skici ženy u kožešiny ledního medvěda (víte, takové té s vycpanou hlavou i se zuby :o). Zvláštní byl taky obraz Nero nad hořícím Římem, u toho bych v žádném případě netipovala, že je jeho autorem Alfons Mucha :o)
Za zmínku pak určitě ještě stojí obrazy Maxmiliana Pirnera, které reprezentoval dívčí portrét s názvem Naděje a který mi připadal, že svým stylem trochu připomíná Alfonse Muchu, ale má svůj vlastní vnitřní náboj, jakýsi nádech syrovosti, který je rozhodně odlišný :o). No a zhruba od poloviny výstavy už to pak byl jen samý Mucha, včetně nejvzácnějšího obrazu celé výstavy, dovezeného za přísných bezpečnostních opatření až z Japonska, kterým byla Slavie. Mě zaujala ještě i Samaritánka, která má podle mě v obličeji zvláštně protichůdný výraz – přestože nabízí almužnu (jídlo), tváří se neuvěřitelně povýšenecky a nespokojeně, jako by to dělala proti své vůli, jako by byla k té dobročinnosti přinucena, což mi přijde minimálně zvláštní :o). Vystaven byl i obraz České srdce z roku 1917 (tedy z doby po první světové válce, která se očividně odráží i v jeho celkovém ladění) s rámem zdobeným srdci (odtud asi ten název :o) a nechyběl samozřejmě ani titulní obraz celé výstavy (z billboardů) s názvem Múza, který mě mimochodem opět na výstavu přivedl, resp. právě ty jeho povedené billboardy, kterých bylo od června všude po městě plno, stejně jako plakátů vylepených na každém rohu nebo na každém druhém otočném válci s reklamami :o)
Na samém konci výstavy pak byly plakáty z Muchova pobytu v Paříži, kde dostal smlouvu na šest let díky herečce Sarah Bernhardt. Kromě divadelních plakátů pro ni navrhoval také šperky, kostýmy, kulisy, nábytek, zkrátka všechno a dal tak základ celé secesi neboli Art nouveau. Jeho obrazy určovaly ideál ženské krásy – vznikaly pak celé cykly plakátů jako čtvero ročních dob, znamení zvěrokruhu, denní doby (ráno, večer a tak), měsíce, hvězdná tělesa a tak dále a tak dále. Dělal také obaly a etikety na luxusní produkty – na čokoládu, pivo apod. :o)
Alfons Mucha byl nicméně velký patriot, a tak bez ohledu na jeho úspěch v Paříži či v Americe, kam mimochodem odjel jen proto, aby posbíral finance na svoji Slovanskou epopej, se na sklonku života vrátil do své vlasti a namaloval tu největší dílo svého života (a to doslova :o). Výstava v Alšově jihočeské galerii se mi ale přece jen líbila asi o fous víc. Na Slovanskou epopej jsme se byli podívat před x lety v Moravském Krumlově v rámci nějakého výletu a bylo to takové o ničem – prohlídka sice s komentářem, ale bylo na ní řekla bych hrozně málo času, protože jsme přeskakovali z jednoho obrovského plátna na druhé, aniž bychom měli nějakou větší šanci si ho pěkně v klidu prohlédnout, takže si z toho ve výsledku moc nepamatuju, jen že ten moravskokrumlovský zámek byl v poněkud dezolátním stavu a že tam byla plátna namačkaná v celkem stísněném prostoru. Výstava tady na Hluboké mi připadala zajímavější, protože měla širší záběr a ukazovala nejen ty profláknuté věci, co od Alfonse Muchy každý zná, ale i méně známá díla a náčrty, včetně obrazů jeho současníků. Byla tím pádem různorodější a jednotlivá díla člověku tolik nesplývala dohromady. Navíc byla na drtivou většinu z nich radost koukat – je to zkrátka přece jen krásné umění :o)
Na závěr ještě doplním, že vstup na komentovanou prohlídku mě vyšel na pouhopouhých 20 Kč, což mi přišlo neuvěřitelné, protože oproti normálnímu vstupnému jsem ušetřila rovnou stokorunu a ještě jsme to vlastně měli s přidanou hodnotou. Ke vstupence (mimochodem taky krásně vyzdobené Muchovou tvorbou) jsme dostali stejně jako běžní návštěvníci také pohlednici a plakát s billboardovou Múzou a já si k tomu přibrala ještě i propagační letáček :o). Jediným problémem byl pro mě čas, protože komentovaná prohlídka začínala až v šest odpoledne a vzhledem k naší nejisté komentátorce se protáhla déle, než jsem počítala, takže poslední část výstavy jsem si prohlédla pouze letecky (naštěstí to byly už jen ty dobře známé plakáty), protože jsem musela pospíchat na autobus, jinak bych musela čekat další hodinu a půl a domů bych se dostala někdy před půlnocí :o(. Cesta dolů od Zámecké jízdárny (od hlubockého zámku je to opravdu z kopce) jsem tudíž doslova sprintovala a na zastávku jsem se dostala v rekordním čase deseti minut :o). Rozhodně to ale stálo za to :o)
